KACHLOVÉ SPORÁKY A PECE

NA ÚVOD STRUČNÉ SHRNUTÍ:

1. Kachlové sporáky slouží k vaření na plotně a pečení v troubě, s využitím průběžného topení. 
2. Mají menší topeniště pro častější přikládání. 
3. Pro větší akumulaci je lze zkonstruovat a postavit s kamnovým tahovým systémem. 
4. Pro vytápění dalších prostor je možné je kombinovat s teplovodním výměníkem.
5. Velice oblíbené jsou s přistavěným ležením - "zápecím".
6. Kachlový sporák je nadčasovým a univerzálním topidlem, které zajistí nezávislost i v krizových dobách.
7. Kachlové sporáky byly součástí naprosto všech venkovských chalup, až za socialismu došlo k jejich postupné likvidaci. Dnes se k nim chalupáři navracejí.
8. Kachlové sporáky jsou praktické i do trvale obývaných domácností, které mají vztah k tradičním hodnotám.

ZAČNĚME OD PECE...

Snad polovina zákazníků, kteří si přejí postavit kachlový sporák nebo kachlová kamna, mi řekne: "My bychom chtěli postavit PEC". Po vyřknutí těchto slov je mi okamžitě jasné, že nevědí, co vlastně chtějí. Avšak se stoprocentní jistotou nechtějí PEC. Aby tedy bylo jasno, o čem se bavíme: Co je to PEC? Už sám základ toho slova nám napovídá.

Pec je poměrně veliké zděné a omítnuté těleso tvaru kvádru, sloužící k pečení většího množství bochníků chleba.

Ohniště pece je většinou obdélníkového půdorysu. Velikost je dána množstvím chlebů, které se v domě pekly (často na více dní do zásoby). Strop ohniště je zaklenutý a v poměru k půdorysu hodně nízký. Vykrmený Jeníček by se do ní soukal velice obtížně. Hubená Ježibaba by to možná zvládla - pokud by byla nízké postavy.  A jak se tedy pec používala? Založil se oheň a spálilo se poměrně hodně dřeva (úměrně velikosti pece a množství chlebů), které předalo svou energii do silné vyzdívky a těžkého klenutého stropu pece. Po vyhoření se vymetl popel, vsadily nakynuté bochníky, a pec se rychle uzavřela, aby teplo neuteklo ven. Chleby se pak upekly teplem sálajícím z nahřáté vnitřní vyzdívky pece. 

Mohl tedy na peci spávat Honza? Ano, protože větší část tělesa pece vystupovala do obytné místnosti, neboli světnice. Honza se na peci mohl válet, ale zespodu ho hřála pouze, když se pekl chleba - dejme tomu, jedenkrát týdně. Ovšem, z boku Honzu velice příjemně hřálo teplo z kachlových kamen, nebo kachlového sporáku. To už je ovšem jiné topidlo, funkčně s pecí přímo nesouvisející. A odtud zřejmě pramení mylná představa moderního člověka, který chce od kamnáře postavit "pec".  

Pec neměla obslužný otvor ve světnici. Pec sice ve světnici větší částí své hmoty stála - avšak obsluhovala se z černé kuchyně. 

Černá kuchyně byla prostorem mimo obytnou světnici, pod dýmníkem širokého komína, a sloužila k vaření na otevřeném ohni a obsluze pece a kamen.

ČERNÁ KUCHYNĚ bývala často na konci síně (vstupní chodby) domu. V některých případech tvořila větší samostatný zaklenutý prostor, v jiných případech zabírala jen část zadní strany síně, od níž byla oddělena klenutým otvorem, dostatečně prostorným pro obsluhu. 

V zadní stěně černé kuchyně bývaly dva zaklenuté nízké otvory. Jeden sloužil na obsluhu chlebové pece, jejíž těleso stálo ve světnici. Druhý otvor sloužil na obsluhu vytápěcích kamen, které ve světnici stály u chlebové pece. Nad těmito obslužnými otvory bývaly pak ještě menší otvory na odvod kouře zpět do prostoru černé kuchyně. Vaření pokrmů probíhalo v prostoru černé kuchyně na otevřeném ohni, většinou na vyvýšené podestě. 

Černá kuchyně však není nejstarším způsobem přípravy jídel v obytných domech. Ještě před vznikem černých kuchyní se vařilo na otevřeném ohni přímo v (jediné) obytné místnosti.

Kachlové topidlo s plotnou a troubou nazýváme "kachlový sporák". Výstižné je také označení "kuchyňská kamna".

SPORÁKY s plotnou a plechovou troubou jsou z hlediska historie novodobějším řešením, které nahradilo dříve používaná otevřená ohniště v černých kuchyních. V tehdejší době to znamenalo obrovský skok v komfortu přípravy pokrmů. Sporáky se objevují přibližně od poloviny 19.století. Sporáky byly v moha případech dodatečně přistavovány přímo k tělesu starších chlebových pecí - tedy na místo dřívějších vytápěcích kamen. Sporák ovšem již sloužil jak k vaření, tak k topení. Jednalo se však stále o dvě a na sobě nezávislá topeniště. V peci se zatápělo pouze tehdy, když hospodyňka chtěla upéci více chlebů. Pro běžné denní pečení pokrmů se používala plechová trouba.

Pojmenování "sporák" je v dnešní době také poněkud rozporné, protože si jej spojujeme spíše s plynovými hořáky, anebo s elektronicky ovládanou varnou deskou. Nicméně původní význam slova "sporák" byl právě pro kachlové sporáky (případně i varianty v litinovém či plechovém provedení), v nichž se topilo dřevem či uhlím. Jednalo se totiž o ve své době převratný vynález, který hospodyňkám uspořil čas i peníze za palivo, když jedním ohništěm zvládaly uvařiti polévku, upéci buchty, i vyhřáti světnici.

TYPY SPORÁKŮ PODLE AKUMULACE

LEHKÉ SPORÁKY

Starší sporáky, zejména pak ty stavěné na litinových nohách, bývaly stavěné tzv. nalehko. Znamená to, že kobka byla tvořena pouze kachli, bez vnitřních přizdívek, a často i bez vyfutrování (=výplň vnitřního prostoru kachle mezi žebry).

Lehké sporáky mají rychlý náběh tepla po zatopení, avšak velice malou akumulaci.

Chybějící vnitřní "ochrana" kachlů před přímým kontaktem spalin bývá důvodem, proč u starých lehkých sporáků nedoporučuji znovupoužití kachlů při rekonstrukci. 

Mezi lehké sporáky patří i sporáky stolové.

POLOTĚŽKÉ SPORÁKY

Své stavby provádím v naprosté většině jako polotěžké sporáky. Kachle jsou vyfutrovány, a mají vnitřní přizdívku, nejčastěji ze šamotových desek síly 30mm. Takový sporák má delší náběh tepla. Po zatopení ve zcela studeném sporáku začíná hřát až po cca 2-3 hodinách, ale úměrně tomu je i delší doba, po níž předává teplo po vyhasnutí.

Polotěžký sporák vydrží uvolňovat naakumulované teplo 6 až 8 hodin.

Vnitřní vyzdívky prodlužují životnost, neboť chrání kachle před přímým kontaktem se spalinami a částečně i před nezodpovědným přetápěním. 

AKUMULAČNÍ SPORÁKY

Tradiční sporáky mají jeden zásadní nedostatek. Aktivně hřejí až od určité výšky, většinou dané prvním řádkem kachlů. To je výšková úroveň topeniště i tahů pod plotnou a pod troubou. Vše co je níže, je pouze vyzdívka, která je víceméně studená.

Moderní konstrukce topenišť ("bio") nám umožňuje rozšířit sporák o další funkce.

a) akumulační přístavba s kamnovým tahovým systémem

Tímto způsobem můžeme sporáku značně přidat na akumulačních schopnostech. 

Akumulační přístavba je, zjednodušeně řečeno, rozšíření sporáku některým směrem do prostoru o další "kamna", která však nebudou mít vlastní topeniště.

Pomocí klapky volíte, zda chcete vařit a péct, anebo topit do tahového systému ve zmíněné přístavbě. 

Provedení této přístavby může mít například podobu akumulačního ležení, nebo samostatné kobky, umístěné v druhé místností za stěnou, anebo třeba kachlové stěny přímo vedle sporáku.

b) kamnový tahový systém v soklové části

Pokud nemáte dostatek prostoru na akumulační přístavbu, nabízí se toto řešení. Spočívá v tom, že místo tepelně neaktivní vyzdívky soklu a výklenku na dříví do celé spodní části zabuduji systém spalinových tahů. 

Výsledkem tahů v soklové části je sporák, sálající teplo v celé své ploše, už od samé podlahy.

Technická konstrukce mě napadla v dřívějším bydlišti, kde jsme vytápěli sporákem - a vadilo mi, že spodní část tradičních sporáků nehřeje.

Ovládání probíhá podobně jako u výše popsané varianty - pomocí klapky, buď vaření, nebo topení. Toto konstrukční řešení však ani po odstavení cesty přes plotnu nevynechává troubu. Spaliny po průchodu tahy v soklu procházejí i cestu kolem trouby.

Uvedené řešení velice doporučuji. Pořizovací náklady navíc se vyplatí, získáte větší teplosměnnou plochu a delší akumulaci.

SPORÁKY S TEPLOVODNÍM VÝMĚNÍKEM

V minulosti se používaly vodní výměníky, zabudované přímo do topeniště. Přestože se někteří kamnáři tohoto systému ještě drží, považuji jej za technicky překonaný.

Při stavbách používám vyspělejší řešení, kombinaci biotopeniště, s výměníkem umístěným odděleně od topeniště. Topeniště není ochlazováno výměníkem, probíhá zde plnohodnotné spalování, při teplotách 750-850 stupňů. Spaliny poté procházejí vodní výměník. Výkon sporákového výměníku je 6-8kW.

Při správném topení se výměník příliš nezanáší. I při každodenním topení postačuje vyčistit 1-2x za topnou sezonu, podle množství napojených radiátorů.

Sporák s vodním výměníkem je také osazen klapkou, kterou volíte, zda chcete vařit na plotně, nebo topit do vody. Z toho plyne zásadní výhoda - sporák je použitelný i mimo topnou sezonu, kdy klapku přes výměník uzavřete.

Nevýhodou sporáku s teplovodním výměníkem je nutnost častého přikládání. Voda, resp. radiátory v domě potřebují neustálý přísun energie. Logicky tedy, má-li sporák vytopit celou chalupu s vícero místnostmi, musíme energii doplˇnovat přikládáním, a to každých 20 až 30 minut - v závislosti na počtu radiátorů.

MOŽNOSTI LEŽENÍ "NA PECI"

a) Ležení vytápěné přímo: Pod ležením jsou vedeny spalinové tahy. Konstrukce ležení je z akumulačního materiálu. Vzhledem k tloušťce hmoty se ležení se déle nahřívá, avšak velmi dlouho zůstává teplé i po ukončení topení.

b) Ležení nepřímo vyhřívané: Ležení je nahříváno od svislých přiléhajících svislých stěn topidla. Konstrukce vodorovné plochy ležení je subtilnější, aby teplo mohlo prostoupit. Takové ležení postrádá větší schopnost akumulace tepla.

c) Ležení nevyhřívané: Ohřev ležení není řešen nijakým způsobem. Přesto se takové ležení hodně staví. Už samotné umístění ve vyvýšeném prostoru za kamny totiž zaručuje dostatečné teplo.

Výška ležení: Z praktických důvodů doporučuji zohlednit výšku stropů místnosti, a ležení postavit v takové výšce, aby se na něm pohodlně nejen leželo, ale i sedělo. Do stavby ležení je vhodné zakomponovat vyzděné schůdky.

Prostor pod ležením: Chlebová pec, která se vždy v tomto prostoru nacházela, dnešními zákazníky nebývá požadována. Prostor pod ležením je možné zhotovit dutý a využívat jej jako úložné místo na dříví i jiné předměty.

Pokud ležení stojí v prostoru, lze jej technicky řešit tak, že jsou natápěny pouze jeho svislé strany, které sálají teplo do místnosti.